Rozhovor s autorem předlohy

Michal Viewegh o divadelní adaptaci Románu pro ženy. 

Jak dlouho jste pracoval na "Románu pro ženy?"

V té době jsem byl ještě úplně zdravý, na napsání každého románu mi stačily tři čtyři měsíce.

Celý příběh je vyprávěn mladou dívkou, která se jmenuje Laura. Jak byste tento charakter popsal? A měl jste nějakou inspiraci pro napsání této postavy?

Laura je pro mě trochu taková česká Bridget Jones: romantická, naivní - a moc milá.

Vaše alter ego je prý postava Oskar. Je postava Olivera nějak totožná s Oskarem? Nebo je to pravý opak?

Musel bych se stydět, kdybych byl se svými mužskými protagonisty - což jsou nejednou opilci a děvkaři - jaksi automaticky ztotožňován. Ale připusťme, že nějaké společné rysy nejen s Oskarem, ale i s Oliverem by se našly... Mluvím samozřejmě o jejich kladných vlastnostech. 

Myslíte si, že tento příběh je reálně možný? Ztotožňujete se Vy osobně s tímto příběhem?

Ty Oliverovy dopisy Lauře rozmístěné v pražském metru jsou reálné, to byl můj nápad - a jsem na něj opravdu pyšný, protože se z něj stala povedená celonárodní (dokonce i nadnárodní) mystifikace: do Prahy ten romantický, domněle reálný příběh milostných dopisů v metru přijela natočit třeba i německá televize… Ale taky jsem slyšel, že jakýsi bohatý romantik se skutečně kdysi dávno snažil získat svou lásku zpět prostřednictvím draze zakoupené inzertní plochy na billboardech… To mě inspirovalo.

Jak vůbec zpětně hodnotíte Vaše dílo "Román pro ženy?" Zařadil byste toto dílo mezi svá nejlepší?

Nejlepší ne, ale považuji ho za zdařilouvcelku inteligentní a místy i opravdu vtipnou variaci na takové to laciné čtivo - takové ty "románky pro ženy". Je to svým způsobem parodie, která se tváří zcela vážně.

Myslíte si, že tento příběh je možný zrealizovat na divadle, tak abyste byl spokojen? Co byste tam potřeboval mít Vy?

Myslím, že ano. Ke spokojenosti bych zřejmě potřeboval dobrého dramaturga, dobrého režiséra a minimálně dvě výborné herečky pro role Laury a její matky a aspoň jednoho skvělého herce pro postavu Olivera.

Rozhovor s režisérem a autorem adaptace 

Režisérem a autorem adaptace inscenace Román pro ženy Jakubem Vaškem o vzniku inscenaci.

Jak dlouho jste pracoval na dramatizaci Románu pro ženy?
Na začátku to působilo jako jednoduchý úkol, převést známý a oblíbený román do divadelní podoby, ale jakmile jsem se ponořil do textu, zjistil jsem, že najít rovnováhu mezi ironií, romantikou a parodií není vůbec snadné. Samotná dramatizace zabrala zhruba šest měsíců, ale pak přišel ten pravý boj: zkoušení, hledání tempa, vyvažování postav, takže do poslední chvíle se textově hledalo a jestli se našlo musí posoudit divák. 

Jak byste popsal postavu Laury z pohledu režiséra? A jak náročné bylo obsazení této role?
Laura je pro mě postava, která balancuje na hraně – je současně ironická i upřímná, naivní i velmi bystrá. Její pohled na svět je čerstvý, i když často trochu zkreslený představami o romantické lásce. Obsazení této role bylo klíčové. Hledal jsem herečku, která nebude jen milá a sympatická, ale která zvládne unést celou inscenaci. Anna Randárová má nejen ten správný mladistvý výraz, ale i dostatek citlivosti a energie, aby Lauru oživila s přirozeností.

Přebíráte několik menších rolí sám. Proč jste se rozhodl jít na jeviště jako herec?
Přiznávám, že jsem si to trochu naložil. Ale při čtených zkouškách jsem si uvědomil, že určité typy postav – nápadníci, exoti, komické figury – mohu pojmout s nadhledem a jistou karikaturou. Vnímal jsem je jako "vieweghovské archetypy" a zároveň jako příležitost vtisknout inscenaci lehkost. A taky si občas potřebuju připomenout, proč vlastně divadlo miluju – a to nejlíp pochopíte z jeviště.

Získal jste pro hlavní roli Olivera známého herce. Jaké bylo obsazení Martina Krause?
Věděl jsem, že Oliver musí být  bohém, trochu nevyzpytatelný a hlavně charismatický.  Martin Kraus tuhle kombinaci zvládl perfektně. Navíc se nebojí jít do všech situací naplno a má komediální cit. Nejde o žádné napodobování filmového Vašuta, Martin vytvořil svého Olivera. A já jsem rád, že diváci na něj reagují s úsměvem i pochopením. 

Jaká byla spolupráce s Ivanou Jirešovou? 
Ivana hraje Janu, což je  matka Laury, ta  reprezentuje zkušenost a ženský nadhled, ale zároveň je trochu zacyklená ve svých romantických iluzích. Ivana Jirešová přinesla této roli noblesu a klid. Překvapilo mě, že je Ivana komediální herečka, ale také velmi dobře zvládá vážné momenty, které v této postavě není málo. Určitě bych diváka připravil na konec v inscenaci, tam má Ivana takovou repliku z které až mrazí. 

Jaký je podle Vás rozdíl mezi Vieweghovým textem a Vaší adaptací?
Román pro ženy je kniha, kterou Michal Viewegh sám adaptoval pro film, je autorem filmového scénáře, já jsem autorem divadelního textu, divadelní adaptace a bylo fajn tyto dvě věci porovnat a zároveň to udělat, tak aby tam bylo to nejlepší z knihy, ale zároveň aby tam nebylo nic z filmu. Mým cílem bylo nesklouznout k laciné komedii, ale taky nepředstírat, že je to drama. Je to prostě "román pro ženy", ale s chytrostí a ironickým mrknutím. A snad se nám to podařilo.

Je podle Vás možné tenhle příběh reálně žít? Věříte v romantické gesta jako dopisy v metru?
Divadlo i literatura mají dar přehánět. Ale zároveň – každý jsme někdy udělali nějaké bláznivé gesto kvůli lásce. A když diváci slyší o dopisech v metru, možná si řeknou: "Třeba to někdo fakt udělal." A o tom to je. Ta tenká hranice mezi realitou a fikcí, kde se odehrávají ty nejhezčí příběhy. Musíte to prožít, zážitek to je.